Co jsem si vyseděl

Meditace je návratem k jednoduchosti. Znamená vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Nekomplikujte si to.

Co jsem si vyseděl

Článek původně vyšel pro psychologie.cz, autor: Honza Smetánka

Strohá meditace vhledu, známá jako vipassaná, je sice považována za původní buddhistickou meditační techniku, ale zároveň je od jakýchkoliv náboženských konceptů odpojená a ve svém základu ryze racionální a uzemněná. Už po pár dnech plného nasazení jsou vnímatelné první změny, i když se nejedná o žádné průlomové vhledy. Podělím se s vámi o své zážitky z posledního zásedu a o to, proč tuto techniku považuji za tak aktuální a svým způsobem moderní.

Vipassaná znamená vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Stojí na přímočaré praxi, ve které není prostor pro pohádkové myšlenkové výlety a jakoukoliv jinou mentální rebelii. Stejně strohé a funkční bylo i německé meditační centrum se svými pravidly:

  • Za celou dobu s nikým nepromluvím, nebudu komunikovat ani neverbálně, každý si hledí svého
  • Na začátku odevzdám telefon (s tím jsem moc nepočítal), nebudu nic číst, nebudu si nic zapisovat
  • Povoleno je pouze bílé oblečení (což není specifikum samotné praxe, ale této školy)
  • Začíná se ve čtyři ráno, večerka je v deset (přiznám se, tohle pravidlo jsem si občas trochu upravil)
  • Nestarám se o nic jiného než o samotnou praxi. Každý den od učitelky dostanu zadání, čemu se nadcházející den věnovat. Pokud v rámci denního reportu kápnu božskou, že jsem se během praxe někam zatoulal a odchýlil, dostane se mi většinou odpovědi: Ale tohle tady neděláme.
  • Každý den dostanu přidělenou práci na údržbě centra, ale běda, jestli budu pracovat déle než hodinu. Hybaj zpátky meditovat!

Zadání, které se s každým dnem obnovuje, je primitivně jednoduché, provedení ale už tak snadné není – tluče se s roztěkanou každodenní realitou a běžným fungováním moderního života naplněného prací, rodinou, koníčky, zábavou a vnitřním dialogem, často nesmyslným.

Během každého dne se stále dokola opakují tři činnosti:

  • Vědomá prostrace, tedy úklon v sedě na kotnících. Provádí se zpomaleně a je rozfázovaný do desítek malých pohybů, každý pohyb se mentálně označuje (zvedání‑zvedání‑zvedání‑dotek‑dotek‑dotek‑klesání‑klesání‑klesání…).
  • Meditace v chůzi – sleduje se krok a jeho fáze, každý pohyb se rovněž mentálně označuje (zvedání, nesení, pokládání, zastavování, stání…).
  • Meditace v sedě. Sedí se se zavřenýma očima na meditačním polštářku nebo klekačce a sledují se tělesné procesy takové, jaké jsou, aniž bychom je jakkoliv manipulovali nebo do nich vkládali cokoliv jiného. Každý den s upraveným zadáním.

Po skončení tohoto kolečka následuje krátká pauza. A potom znovu a znovu, dokud nezazní gong na jídlo nebo se večer jde spát. Mění se pouze intervaly, které se u meditace v sedě a v chůzi každý den navyšují o pět minut, a již zmíněné provedení.

Den první: Náraz

Je to stejné jako na začátku každého vícedenního meditačního semináře – nevím, co tu dělám, proč sem kvůli něčemu takovému (zbytečnému) jedu přes 300 kiláků. Co to je za divný lidi kolem, proč radši nejsem s rodinou nebo někde na snowboardu, když zrovna čerstvě napadlo.

Ještě jsem se neodpojil od předešlých dní, a i když se snažím svědomitě dodržovat základní instruktáž, vnitřně prožívám vzdor. Vzdor proti té jednoduchosti, ve které jsem se z hodiny na hodinu ocitl. Je tu mé tělo, moje mysl a myšlenky, a to je všechno. Není se čím zabavit, čeho se chytit.

Den druhý: Usazení

Vzdor tu ještě pořád místy je, ale začínám se v novém prostředí usazovat, praxe se rozjíždí. Vnímám absurditu předešlého dne a přecházím do pracovního režimu. I tělo si zvyká, přeci jen není na takový klid zvyklé. Pozornost je stále ještě roztěkaná a během meditací si často dělá, co chce.

Vipassaná postupně vede ke vhledu do tří základních charakteristik existence – těmi jsou proměnlivost, neosobnost a neuspokojivost/utrpení. Během druhého dne zásedu se začínají všechny tři v hrubých obrysech vykreslovat:

Proměnlivost: každé sezení je naprosto unikátní a rozhodně u meditace neplatí, že čím déle sedíte, tím lepší to je. Jako v životě. Včera jsem se cítil nespokojeně a roztěkaně, dneska už je to celkem fajn, ale večer už to zase za moc nestojí.

Neuspokojivost: včera jsem si s sebou přivezl část svého běžného života a upnul se na něj. Díky tomu jsem si to protrpěl. Utrpením nejsou v buddhistické terminologii myšlena muka na ohnivé hranici, ale pocity spojené s jakýmkoliv připoutáním – něco nemám, po něčem toužím, nebo naopak mám úplně všechno a bojím se, že o to přijdu.

"V komunikaci často reagujeme na automat, bez záměru. Nedopřejeme si ten malý prostor na rozhodnutí, zda vůbec reagovat a jak."

Nebo když jednoduše něco příjemného probíhá a my na pozadí víme, že to skončí, ať už je to dobrý film, vztah nebo víkend – je tu pondělí a začíná pracovní týden. Také forma neuspokojivosti.

A s připoutáním úzce souvisí i další charakteristika: neosobnost. Jsem pozorovatel s odstupem od mé vlastní osobnosti. Nejsem tím, kým si myslím, že jsem. Mé skutečné já nedefinují ani emoce, které uvnitř bobtnají. 

Během sezení pozoruju bolest v noze s tím, že mi bolest vlastně nepatří a je svým způsobem dost zajímavým meditačním objektem (ale příště jí zase propadnu, pokaždé trochu jinak). Slyším venku zvuk, neruší mě, nemám s ním nic společného, jen se k němu moje mysl zatoulala.

Den třetí: Záměr

K předchozí instruktáži přidáváme prvek záměru, tedy uvědomění toho, co se následně stane, co se chystám udělat – vím, že se chystám během chůze zastavit, otočit, chůzi ukončit. V sedě se snažím dopředu uvědomit svůj záměr podrbat se nebo si prohodit mravenčící nohy.

Práce se záměrem v meditaci je jedním z významných praktických přenosů pro běžný život. Například v komunikaci často reagujeme na automat, bez záměru, nedopřejeme si ten malý prostor na rozhodnutí, zda reagovat, a pokud ano, tak jakým způsobem. Pak si vyčítáme, co jsme to zase plácli a jak jsme tím druhému ublížili, že jsme to přece tak nemysleli. I naše pohyby jsou často zautomatizované, neohrabané, chybí jim ladnost… a záměr.

Vyzkoušejte si práci se záměrem například během své práce. Pak už se vám tak často nestane, že jste se ztratili na patnáct minut na facebooku, když jste původně chtěli poslat důležitou zprávu.

Den čtvrtý: Lehká pozornost

Nad ránem cítím vztek: můj srílanský spolubydlící prochrápal celou noc a já strávil čtyři hodiny mlaskáním, až jsem vysílením v půl čtvrté konečně na chvíli usnul. Zkoušel jsem se skrz to promeditovat, ale nedopadlo to, nasranost měla navrch.

Samotný den už je rozjetý na volnoběh, vnímám méně rušivých elementů, celý proces se zjednodušuje. Ale i nadále je to hodně práce, která vyžaduje soustředění a trpělivost s dlouhým dnem ve vnitřním tichu, které se pravidelně proměňuje v chaos a zase se vrací zpátky do klidu. A také trpělivost s tím, že jsme chvíli v „tom“ a chvíli zase úplně mimo. Nahoru, dolu, vracení se zpět. To je meditace.

Pozornost je jemnější, pronikavější, sleduje, co se děje v těle. Přechází z jednoho tělesného meditačního objektu ke druhémua dokáže u něj chvilinku setrvat, i když to právě ve vedlejším okrsku bouří. A jsou to tyto chvilky, díky kterým se praxe kumulativně rozvíjí.

Den pátý: Zpátky ke konceptu

Poslední den je oproti předešlým pohodový, ve vnitřním světě klidnější, bez vidiny dalších nekonečných dní, jako by už nic nehrozilo, máme to za pár. Vidina a uvědomění konce je z pohledu meditační praxe jen další koncept a nemá tam vlastně co dělat…

 

Co jsem si tam tentokrát uvědomil

  • Můj život se za poslední dva roky změnil: mám rodinu a více zodpovědnosti v soukromém i pracovním životě. Tím se změnil i můj pohled na meditaci a na to, co může mému současnému životu nabídnout. Meditace nemusí mít smysl pouze tehdy, když budete sedět dvě hodiny denně, několikrát ročně zajedete na kurz nebo se stanete aktivním buddhistou. Hodně malých a častých okének – to je něco, na co si mysl časem zvykne. Není to černobílé, není to buď a nebo.
  • Jak moc času denně trávím v digitální černé díře. Tomáš Sedláček v nedávném videu mluvil o narůstající digitalizaci života jako o něčem přirozeném a nezbytném, ve mně se stále ještě tluče stará škola s tou novou.
  • Jednoduchost v sobě skutečně ukrývá potenciál a sílu. V takovém prostoru se zvyšuje zdravé rozlišování, důležité informace zůstávají a zrají (například oproti urychleným momentům, kdy zabrouzdám na facebook, během pár minut na mě zaútočí stovky informací, chvíli poté už si z toho ale nepamatuju nic, jen to proletí kolem, nedotkne se mě to).
  • Že to prostě stojí za to vyzkoušet a občas dělat, abych se z té rychlosti kolem nezbláznil.

 

Chcete aspoň trochu zenu, kterej je cítit z Honzova vyprávění? 👇