Prázdniny vzhůru nohama

Ahoj, já vás zdravím, Malej Ondra, novej článek. Dneska vám budu vyprávět o tom, jak jsem letos prožil nejlepší léto ever

Prázdniny vzhůru nohama

Většina Koulích studentů už si zvykla, že když je zrovna netrénuju, tak mě vídaj buď hlavou dolů anebo jak se zrovna snažím zkroutit do nějaký divný pozice. No a pro ty z vás, co k nám do tělocvičen nechodíte, věnuju se už bezmála 3 roky handbalancingu.

O co jde? 

Jde o momentálně dost populární cirkusáckou disciplínu, kdy stojíte na rukou nebo na jedný ruce a štelováním těla do různejch pozic se snažíte oslnit lidi kolem vás. Ruku v ruce s tím jde trénování flexibility, protože to pak je všechno díky rozsahům snazší a zkrácenej dřevák moc lidí neoslní.

Za necelý tři roky, co se stojkám věnuju, jsem vystřídal tři učitele a dám vám takovej můj skromnej tip. Jestli zvažujete, že se do něčeho chcete ponořit a naučit se, udělejte to taky. Ne to střídání, ale to, že si nějakýho učitele najdete. Kdybych trénoval sám podle videí na Youtubu, tak s tím buď seknu nebo se plácám pořád někde na začátku. Zároveň si teď možná budete klást otázku, kterou jsem si kladl i já – je lepší online koučink nebo soukromky naživo. Já si vyzkoušel oboje a za sebe můžu říct, že mi oboje dalo hrozně moc. Ale pojďme postupně.

Prvním z mejch trenérů byl Honza Jirák, ke kterýmu jsem chodil nejen na soukromky, ale i jsme spolu trénovali. Honza mi dal naprosto perfektní základ. Byl jsem schopnej si ve stojce dělat co chci s nohama, s hlavou a začal jsem se pomalu seznamovat se stojkou na jedný ruce.

Mým dalším koučem byl Mikael Kristiansen. Mikael je performer a totální handbalancingovej nerd, kterej pro učení využívá snad všechno, co jde a je schopnej rozebrat každej jeden trik na atomy. Učil mimojiné i Honzu Jiráka během jeho studií na cirkusový škole v Dánsku. S Mikaelem jsem si dal jeden semestr online coachingu. Byl to vůbec první online coaching, kterej jsem kdy absolvoval. Ze začátku jsem k tomu byl hodně skeptickej, říkal jsem si, že se to přece tréninku jeden na jednoho nikdy nemůže vyrovnat. No, tady jsem se ne poprvý a ne naposledy v učení se stojek pěkně seknul, protože jsem se dostal z toho basic levelu na takovej intermediate za necelej půlrok – jen pro představu, naprostý většině lidí to zabere plus mínus pět let. Po tom půl roce mi fakt došlo, že nejde o to, na jakým konci světa se trenér nachází, ale kolik tomu věnuje člověk sám za sebe. Mikael mě naučil stát na jedný ruce a odškrtnul jsem si i první špicar ze sedu – laicky řečeno sedíš na zadku s roztáhlýma nohama, položíš dlaně na zem mezi nohy, zabereš, zvedneš zadek a postavíš se do stojky.

Pak jsem necelej rok makal „sám“. S oběma jsem ale dál zůstával v kontaktu a konzultoval svůj trénink. A to je taky hrozně mega důležitý. Můj šéf Radar říká takovou hezkou větu: „Jestli trénujete sami sebe, tak máte za trenéra idiota.“ Trénovat sám sebe je tak trochu sázka do loterie – buď si ten trénink uděláte moc lehkej nebo moc těžkej. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Po tom roce jsem se v tréninku tak trochu zacyklil, ale zanedlouho mi přišlo do cesty něco, co následně změnilo můj život. Ale o tom ještě trochu později.

 

Jeden z handbalancerů, kterýho jsem dlouho sledoval na IG, oznámil, že nově taky začíná s online coachingem. Co vám budu povídat, skepse opět veliká, protože během covidu se vyrojilo tolik nabídek k online coachingu a ruku na srdce, bejt dobrej stojkař a učit dobře stojky jsou totálně dvě odlišný věci a dost lidí s tím narazilo a ještě narazí. Já to tehdy risknul a dopadlo to dobře. Po pár týdnech pod vedením Morgana Lee jsem začal kokektovat s hodně pokročilejma trikama.

Morganovi vděčím za hrozně moc. Je to vlastně ten hlavní důvod, proč jsem si sbalil loďák a místo toho, abych si užíval léto v Praze, vydal jsem se někam, kde jsem nikoho neznal a nikomu jsem nerozuměl. Mimochodem, když už tady mluvím o tom jazyku – jestli zvažujete nějakej online koučink se zahraničním trenérem a máte trochu blok s mluvením v angličtině, tím spíš do toho běžte. Najednou trénujete nejenom cvičení, ale angličtinu a to je super.

A teď už fakt k těm mým prázdninám

Během našich společnejch videokonzultací Morgan často zmiňoval cirkusovou školu v Kyjevě. Já ji pochopitelně znal, protože se řadí k těm nejlepším, ne-li vůbec nejlepším na světě. Spousta jejích absolventů vystupuje v Cirque du Soleil ve Vegas, pravidelně vyhrávají Cirque du Demain, apod. Jak Morgan, tak Honza měli dokonce možnost na škole pár týdnů studovat a i Mikael o ní pěl básně. Trošku se závistí jsem dlouhý měsíce sledoval studenty, nejlepší trenérky na světě, Nataliye Pozdnyakove – především u nich na Instagramu. Tahle škola pořádá každý rok Rawart letní školu pro zahraniční studenty. Ale znáte to. Každej sen se vám ze začátku zdá nereálnej a pro mě tehdy představa, že bych se tam kdy dostal, byla úplný sci fi. Co jsem v tý době absolutně netušil bylo to, že mě na to Morgan de facto krok po krůčku připravil. 

V dubnu letošního roku vypsal Rawart výběrko. Po rychlym callu s Morganem jsem na koleni spíchnul video z tréninku, napsal motivační dopis a začal doufat. Když jsem přihlášku odesílal, byl jsem nervózní víc než při zápisu předmětů v SISu. Šanci jsem si nedával vůbec – stejně jako při zápisu předmětů v SISu. 

V květnu mi napsali, že mě berou.

Do Kyjeva jsem dorazil ve středu 30. června v noci a hned druhej den nás čekal první trénink. V hale nás přivítal Taras Pozdnyakov (big boss, kterej to měl celý na starosti), se svojí ženou Ženyou, která byla asistentkou mojí trenérky. Tou byla Tarasova maminka Nataliya. A tady rovnou nastal trochu první kámen úrazu – Nataliya mluví jen rusky. A tady se vrátím k tomu mluvení v cizím jazyce. Do Kyjeva jsem odjel s přesně nulovou znalostí ruštiny. Vlastně i s nulovou znalostí toho, že se v Kyjevě mluví rusky – je to vlastně docela paradox, na Ukrajincích fakt bezpečně poznáte, že jestli nějakej národ nemaj rádi, tak jsou to jejich sousedi ze Sborné, ale v celým Kyjevě se mluví rusky a všechny nápisy jsou v ruštině. A já jediný, co jsem zvládnul bylo typický: adin, dva, tri, čtyry, pjať, išol zajčik paguliat. A to ještě ani ne v azbuce.

No, nakonec to bylo úplně v pohodě. Když máte kontext, tak rusky rozumíte. Ona rozuměla mně, když jsem odpověděl česky a když bylo nejhůř, zavolali jsme Tarase, kterej nám tlumočil. Jakmile se snažíte, ty lidi vám to stokrát oplatí.

Ale pojďme zpátky k tréninku.

Odbyli jsme si organizační záležitosti, seznamovačku a šlo se na věc. Po společný rozcvičce a protažení s Ženyou, Nataliya zahlásila „stoika“ a všichni udělali rovnou stojku. V ten moment, kdy jsem naskočil na ruce mi bolestí vhrkly slzy do očí. Od zápěstí mi celou levou rukou prolítla ostrá bolest až do ramene. Na první den dobrý. 

Jak se mi to přihodilo, ptáte se? 

Chvíli jsem nad tím taky přemejšlel a pak mi to došlo. Taras po nás před příjezdem chtěl fotku z letiště a mě nenapadlo nic lepšího, než ve spěchu na letišti, na studený podlaze, bez rozcvičky udělat fotku ve stojce. No, holt i trenéři mají svý dny, kdy jsou tak trochu idioti. Tak na to příště myslete, až budete mít málo času na trénink a první, co se rozhodnete vyškrtnout, bude rozcvička. Ne nadarmo se jí v Kouli věnujeme celou čtvrthodinu z tréninku.

Každopádně jsem od Tarase dostal nějaký jejich prášky a gel – prej na bolest a proti zánětu. Na prášky moc nedám, ale v ten moment jsem byl totálně rozebranej. Já tuhle zkušenost přirovnával k tomu, když mladej čutálista vyrazí na kemp s Mourinhem a Guardiolou dohromady a první den si udělá výron. Léčbu jsem doplňoval ledováním a odpočinkem. Trénink to nijak zásadně neovlivnilo. Psychiku už trochu jo. Nicméně jsem to nevzdal a dělal jsem to samý, co ostatní, jen skoro na jedný ruce a o levačku se jen lehce opíral o prsty. Takhle to bylo ve čtvrtek, v pátek a v sobotu. V neděli jsme měli volno a surprise, surprise, od pondělí až do konce programu jsem o zápěstí ani nevěděl. Co vám budu. Ty prášky měly na sobě ruský písmenka, tak to muselo fungovat. 

Jak vypadaly naše tréninky

Trénovali jsme v gymnastický hale v areálu CSKA. Taková východní obdoba naší Dukly. 

Tréninky byly krom neděle každej den. Ve všední dny tři hodiny, v sobotu dvě. Začlo se rozcvičkou, který Ženya říkala „joint gymnastics“ a šlo o klasickou gymnastickou rozcvičku od hlavy až k patě. Nic super náročnýho, ale cejtili jste se pak ready. Po rozcvičce jsem doprotáhnul ramena, který v mým případě potřebujou extra péči (jednou mě trošku nedopatřením srazilo auto i tramvaj zároveň) a šlo se na věc.          

První hoďku tréninku jsme věnovali „škole“, což byla vlastně taková rozcvička na rukou. Základní věci. Max výdrž ve stojce, stojka s různejma pozicema nohou, stojka, kdy se díváte na nohy, otočky o 90° a 180°, skoky na rukou a chození po dřevěnejch kostičkách, všechno po 3-5 opakováních. Tomu jsme věnovali první měsíc a pak po nás Nataliya chtěla „combination“, což bylo vlastně všechno ze „školy“ rovnou po sobě v kuse. Zase 3-5x. Peklo, ale jakmile to dáte, tak víte, že jste na další trénink víc, než ready. 

Jedním z cílů, kvůli kterým jsem tam vůbec jel, bylo zlepšení stojky na jedný ruce. Celý dva měsíce jsem od Nataliye vyzvídal její tajemství k perfektní stojce a docvaklo mi až před odjezdem, že já jsem ho od ní dostal už druhý týden. Jeden cvik: stojku na jedný ruce (s lehkým opíráním druhé ruky o ukazováček). Minutu na každou ruku. Nic složitýho, ale funguje to. Povedlo se mi to zatím jen jednou, ale moje jednoručka je už teď úplně jinde. Jestli si děláte poznámky, tak je to další rada pro vás – váš trénink skutečně nemusí obsahovat 40 cviků a už vůbec ne měnit se každej den. Jestli se mě a našim studentům něco osvědčilo, tak je to konzistence. Jakmile máte tendenci měnit plán každej měsíc, tak nechcete bejt dobr, ale pravděpodobně si jen něco dokazovat.

Poslední hodinku tréninku jsme věnovali silovějším věcem. Vlajkám, špicarům a dalším trikům na jedný ruce a na závěr jsme měli takovej easy conditioning na břicho a záda. Skoro každej den to samý, až na sobotu. Sobota byla jiná. 

„V sobotu? To si nemůžeš odpočinout aspoň o víkendu? Ty nejseš normální?“ 

Jo v sobotu. Proč ne? V pátek večer stejně nikam nechodím, tak se vstáváním problém není. Navíc v sobotu jsme měli jen dvě hoďky, takže se muselo hodně taktizovat. Z rozcvičky vše jen po jedný sérii a pak rozhodování. Zůstat trénovat stojky nebo se jít protahovat. Tý protahovací varianty jsem využil jen první tejden, kdy mě bolelo to zápěstí, pak už jsem vždy trénoval jen stojky. Protahovat se přece můžu doma. Takže ze soboty jsem si udělal takovej sranda trénink. Člověk si se vším hraje, zkouší a blbne. V sobotu nás vždy čekala ještě jedna věc. Soutěž, kdo vydrží nejdýl ve stojce. Nikdy jsem nevyhrál a měřil jsem si to jen jednou, což bylo něco kolem 4 minut. Je to nuda a víte, že stejně nevyhrajete. Místní kluci se tam hecovali a nezřídka padaly časy jako 12 minut (kdy minutu stáli na jedný ruce a minutu na druhý a takhle to 6x vystřídali). Šílený vidět to naživo.

Trénink jsme skončili vždy v jednu odpoledne a pak volno. Toho si užívali všichni, až na mě. Mně totiž Morgan domluvil další tréninky. S pánem jménem Oleg Kurinskiy, jenž léta letoucí dělá přípravku dětem, který by rády do cirkusu, primárně jako handbalanceři. Takže já se v jednu sebral a běžel na další trénink. Ten sice nebyl tak dlouhej, ale intenzivní byl dost. Výhoda byla, že Oleg mluvil anglicky, tak to prostě všechno líp odsejpalo.

Suma sumárum společně s občasným silovým tréninkem jsem natrénoval cca 25 hodin týdně. Což jde krásně, když jediný, co pak řešíte je, co sníst a v kolik jít spát. Nataliya mi řekla, ať tempo držím doma ještě alespoň měsíc. Nebudu lhát, nejde to tak snadno. Najít doma 3 hoďky je těžší a držet tempo tréninku tak, abych se do těch tří hodin vešel je taky boj.

Co mi to dalo?

Je hrozně těžký to celý nějak zhodnotit a o to víc je těžký to popsat někomu, kdo je mimo moji bublinu. Říkám, že měsíc v Kyjevě vydá za rok tréninku doma, možná víc. Já tam byl dva. Dělám stejný věci, který jsem dělal i před příjezdem, jen o dost snáz a samozřejmě jsem se naučil tunu novýho. To nejdůležitější ale bylo, že jsem začal věcem rozumět. 

Než jsem odjel do Kyjeva, to že jsem se dokázal u tréninku pěkně vytočit by vám potvrdilo celkem dost lidí (obzvlášť moje holka). Ono, když v něčem chybujete furt dokola a nevíte proč, tak vás to prostě dokáže dost nasrat (zase se mi dere na jazyk ta věta o trenérovi idiotovi…). V Kyjevě jsem se u tréninku vytočil jednou.

Jak to? 

Představte si to, jako byste nechali uvařit svíčkovou se vším všudy někomu, kdo to jídlo viděl jen na fotce. Výsledek možná bude podobnej vizuálně, ale ochutnávat bych to nechtěl. Co dělá Nataliya je to, že nechá svíčkovou udělat od někoho, kdo ji fakt umí, nechá vás nakouknout mu pod ruce, dá vám všechny suroviny a to hlavní. Recept. Takže jakmile se něco nepovede, je to opravdu zřídka a velice jednoduše můžete definovat, kde se stala chyba. A to je to, co dělá trenéra trenérem.

Vedle tréninků jsem se upřímně bezmezně zamiloval do Kyjeva a všem, co tam chcete jet říkám – jeďte a užijte si to. Je to obrovský město, kde je toho milion k vidění. Architekturou mi to dost připomínalo Vídeň a díky mladýmu městskýmu vibu společně s všudypřítomnym streetartem vám může přijít, že jste v Berlíně. Jen v Berlíně nemají za starostu Klička.

Domu jsem přijel s neskutečnou motivací, neprůstřelným tréninkovým plánem, a hlavně tunou domácích úkolů. Občas se mě někdo zeptá, jestli jsem měl chvíli, kdy jsem se na to chtěl vykašlat. Neměl. Nikdy a už teď vím, že se do Kyjeva za nedlouho vrátím zas.