Zdravý strom musí mít silné kořeny - part II.

V první části článku jsme si řekli, že dítě není malý dospělý a že by měly děti vyzkoušet co nejvíc různých sportů a kroužků. V části druhé půjdeme trochu víc do hloubky a podíváme se, v čem se liší trénink různě starých dětí.

Zdravý strom musí mít silné kořeny - part II.

Co se od Lukáše dozvíte?
Jak sportovat s dětma v mladším školním věku?
Co s nima v pubertě?
Jak si vytrénovat vlastního Jágra nebo Maradonu?

Mladší školní věk

Nejdříve trocha teorie. Jako dětství se ve sportovní terminologii označuje období mezi 6 a 15 rokem života dítěte. Tohle období dále dělíme z hlediska tělesného, motorického a psychického vývoje na mladší školní věk (6-10 let) a starší školní věk (11-15 let). V mladším školním věku by měl trénink, a je jedno o jakém sportu se bavíme, v první řadě rozvíjet základní pohybové dovednosti a probíhat v co největším množství formou hry. Malé děti (6-7 let) jsou totiž většinou všeobecně šťastné a velmi hravé. Navíc neudrží koncentraci déle než pár desítek sekund a stejně tak nevydrží stát chvíli v klidu na místě. Ne náhodou v tomhle věku mluvíme o „období pohybového neklidu“. Jejich tělo se zkrátka chce hýbat a čím víc různého pohybu jim formou hry nabídneme, tím lépe.

Období mezi 8 a 10 lety se pak nazývá „zlatým věkem motoriky“. V tomto věku se děti nejsnadněji učí pohybovým dovednostem a s trochou nadsázky lze říct, že jim stačí pohyb jenom ukázat a učení pak probíhá v podstatě samo. Základem je zkrátka všeobecná pohybová průprava, dávkovaná formou hry, kdy se děti baví a zároveň i nevědomky zlepšují své dosavadní schopnosti a získávají nové. Ideálně chcete v tomhle věku děti vystavit sportům, které je rozvíjí komplexně. V létě atletika, gymnastika a parkour, celoročně chození do skauta a bojové sporty, v zimě lyže a bruslení. Na druhou stranu není úplně žádoucí věnovat se v tomto období sportům, které děti rozvíjejí moc jednostranně jako například šerm, golf nebo ping pong. Tím nechci vůbec říct, že jde o sporty v jakémkoliv slova smyslu špatné! Naopak! Ale kvůli své jednostrannosti by neměly být v útlém věku hlavním zaměřením.

Hlavní pointa tréninku v mladším školním věku je tak především návyk na pravidelnost. V angličtině se říká “train to train”, čili “natrénuj na to, abys pravidelně trénoval.” A taky jde o to najít takový sport, který bude dítě bavit.

Starší školní věk

Jak jsme si řekli, mladší školní věk je období her a všeobecné radosti, kdy se věnujeme především tomu, aby si děti zvykly na trénink a pravidelnost a aby je sport bavil. Ve starším školním věku se tento přístup pozvolna mění. Důvodem je, že se jedná o období nastupující a probíhající puberty a v dětském těle se udává obrovské množství změn. Na první pohled bije do očí především nerovnoměrný růst, kdy končetiny rostou rychleji než zbytek těla a děti jsou pak „samá ruka samá noha“. Období puberty je také jedním z klíčových období ve vývoji psychiky, kdy do hry vstupuje rozličná produkce hormonů a s tím spojená náladovost. Dětem se rozšiřují obzory a objevuje se logické a abstraktní myšlení. Také už vydrží delší dobu soustředěné, snáze chápou, co se po nich chce a rychleji se učí. I díky tomu nastává v této době čas na učení se specifičtějším činnostem potřebným pro daný sport, jako například nácvik přesilovky v hokeji, taktická příprava defenzivní činnosti ve fotbale nebo pohyb ramene a zápěstí při topspinu v tenise.

V části o mladším školním věku jsem nakousnul, proč by se děti neměly věnovat jednostranně zaměřeným sportům. Asi jste čekali, že se k nim dostanu teď, ale nestalo se. Proč, ptáte se? Odpověď je poměrně jednoduchá. S jednostranným zaměřením se to má zkrátka tak, že není úplně dobré nikdy. Vznikají díky němu totiž svalové dysbalance a tím i vadné držení těla. No a teď si uvědomte, že období puberty je naprosto klíčové pro formování návyku správného držení těla. Evidentně to nejde úplně dohromady, co? Ale nezoufejte. Pokud chcete mít z dítěte hokejistu, tenistu, golfistu nebo třeba hráče baseballu, je zkrátka nutné myslet na kompenzační cvičení. Ve spoustě sportovních klubů už v dnešní době navíc působí fyzioterapeuti a specialisté na silový trénink, kteří ví, jak s mladými sportovci pracovat.

Raná specializace a tlak rodičů

V kontrastu s tím ale existuje i mnoho sportovních oddílů, kde o podobném přístupu neslyšeli, případně ho považují za zbytečný. Stejně tak i v kvalitních oddílech dnes najdeme velké množství trenérů, kteří trénují děti pro výkon. Nechtějí vychovat zdravé lidi, ale stroje na úspěch. Problém je dost často u bývalých sportovců, kteří trénují děti jako dospělé, protože sami nic jiného nezažili a necítí potřebu se v této oblasti vzdělávat. Aniž bych chtěl kopat do gymnastiky, pro účely mojí pointy jí použiju jako příklad. Několikrát jsem jí zmínil jako fajn cvičení pro děti, protože je všeobecně pohybově rozvíjí. Velkým problémem ale je, že trénuje děti jako závodníky už v dost mladém věku. Většina úspěšných gymnastů a gymnastek trénovala odmala klidně 6 hodin denně a ostatní koníčky odsunula na vedlejší kolej. Tomu se říká raná specializace. A pokud jste pozorně četli, tak už víte, že pro zdravý rozvoj dítěte je důležité velké množství pohybových podnětů.

U malých dětí do 10 let by organizovaný pohyb navíc měl tvořit maximálně 10 % - 30 % týdenní pohybové aktivity. Pokud nechcete řešit procenta, existuje jednoduchá poučka, která říká, že dítě by mělo týdně organizovaně cvičit maximálně tolik hodin, kolik je mu let. Šestileté dítě šest hodin, desetileté deset atd. Zbytek by měl být pohyb spontánní.

Problém rané specializace je, že extrémní tlak na výkon v útlém věku dětské tělo vyždíme. Ostaršené rumunské a čínské gymnastky na olympiádě sice získají medaili pro svojí zemi, ale v šestnácti letech pak váží 35 kg a mají poruchy příjmu potravy a nepravidelnou menstruaci. Tohle byl samozřejmě extrémní příklad. Existuje ale i spousta dalších, kdy měla raná specializace za následek častá vleklá zranění a s nimi spojená doživotní omezení. Sami si asi uděláte obrázek, co je pro vývoj dítěte zdravé a co ne. 

Tady na chvíli odbočím a zmíním zajímavost, která se s gymnastikou pojí. Donedávna se mělo za to, že silový trénink a gymnastika mají za následek, že cvičenci moc nevyrostou. Že síla svalů nedovolí jejich kostem dostatečně růst. Samozřejmě je to hloupost. Že jsou sportovní gymnasti a kulturisti většinou menšího vzrůstu je dáno tím, že jim menší výška dává v jejich sportu výhodu. Ti vyšší se tím pádem nedostanou do světové špičky a nejsou tolik vidět. Stejně tak se mělo za to, že plavkyním nerostou prsa. Zase blbost. Rostou. Jenomže v plavání jde o každou setinu sekundy a plavkyně s trojkama zkrátka nebude ve vodě tak aerodynamická, jako kolegyně s jedničkama. :)

Další samostatnou kapitolou jsou pak rodiče, kteří vidí ve svých ratolestech malé Jágry a Maradony a neváhají je nutit trénovat každý den celý den. Zajímá je jenom výsledek a kolik dalo jejich dítě gólů, jak moc je lepší než ostatní a kriticky se vyjadřují téměř ke všemu. Psychologie pro ně má dokonce vlastní termín - nátlakový rodič. Takhle, podle mě je občas potřeba dát vlastnímu dítěti na zadek (jsem stará škola) nebo mu za něco vyčinit, ale nic se nemá přehánět. Realita je ovšem taková, že na stadionu někteří tatínci neváhají nadávat malým dětem do pánských přirození, případně se i poprat, když je někdo upozorní, že se mají chovat slušně. Párkrát už jsem to bohužel zažil.

Na závěr shrnu to nejdůležitější. Určitě je fajn chtít po svých dětech, aby mířily co nejvýš a pracovaly na 100 %, ale jak říká známé rčení: “Je hodně povolaných, ale málo vyvolených“. Jakmile si uvědomíte, že na opravdový vrchol se dostane jen málokdo, pak pochopíte, že to nejdůležitější pro vaše děti není dennodenní dril, ale zábava a zdravý vztah k pohybu. Jděte jim příkladem a nabídněte jim hodně různých pohybových podnětů. Čím víc, tím líp. Čím větší a zdravější kořeny totiž budou mít, tím silnější budou v dospělosti. Stejně jako ten strom.